Základy investic III. - Cenné papíry

Pravděpodobně už máte dostatek základních znalostí a nyní se s námi můžete vrhnout do světa cenných papírů, kde se zaměříme zejména na dluhopisy, obligace a samozřejmě také dlouho očekávané akcie.

Ze života

Včera jsem zaslechl rozhovor sousedů, kteří se před sebou předváděli, kdo má jaké cenné papíry a zejména se zaměřovali na to, koho jsou cenné papíry „lepší“. Jeden z nich, pan Brouček, byl přesvědčen, že jestliže se jedná o cenné papíry zvané dluhopisy, obligace či akcie nebo například směnky, je úplně jedno, protože vždy záleží zejména a pouze na jejich hodnotě, tedy provedené investici a na tom, od jaké instituce jejich cenné papíry pocházejí. Pak Oblý oponoval, že dluhopisy se od akcií značně liší, a to hned několikrát. Pan Oblý nedokázal však odpovědět, na otázku, zdali je výhodnější držet cenné papíry zvané dluhopisy nebo vlastnit raději akcie. Na tuto otázku opravdu těžko odpovědět, vždy záleží na konkrétní situaci, každý investor však musí vědět, že dluhopisy značí vždy nějaký majetkový závazek, který se vytvořil mezi dlužníkem a věřitelem. Naopak akcií je chápán vklad, též majetkový, který byl učiněn do akciové společnosti a vlastníkovi z něj vyplývají určitá práva a povinnosti. Pan Brouček tedy neměl vůbec pravdu, že v případě cenných papírů je nutno řešit pouze jejich hodnotu a instituci dlužníka, ale je nutné se zaměřit zejména na další prvky, které z držení cenných papírů plynou. Pokud chcete vědět více než pan Brouček, máte k tomu právě teď jedinečnou příležitost.

Dluhopisy vs. akcie

Dluhopisy se vyznačují zejména tím, že mají určité omezené časové trvání, a tak se vyznačují danou dobou splatnosti. Tato skutečnost u akcií chybí, nejsou časově omezeny. Časové omezení se týká pouze akcií, které souvisejí se společnostmi, jež byly založeny na určitou dobu a poté bude jejich aktivita ukončena. To jsou však zcela výjimečné případy a je proto lepší si pamatovat, že akcie nemají omezenou dobu splatnosti. Dluhopisy se vyznačují tím, že je určeno předem dané rozložení časových splátek, tedy dlužné sumy, úroků a dalších odměn. Hlavním poznatkem je skutečnost, že jsou tyto odměny zcela právně vymahatelné. U akcie nic takového není a věřitel má právo pouze na dividendu, popřípadě část jmění po likvidaci společnosti. Není pravidlem, že musí mít držitel akcie nějaký nárok na dividendu, ani mu nemusí připadnout nic po ukončení společnosti, jestliže po likvidaci společnosti nic nezbyde. Z tohoto pohledu lze říci, že akcionář má mnohem menší jistotu a jeho odměna není právně vymahatelná. Další rozdíl mezi obligací a akcií spočívá v tom, že vlastník dluhopisů nemůže nijak ovlivňovat chod organizace, její hospodaření ani se podílet na hlasování či ničem jiném. Akcionář je oprávněn do rozhodování zcela zasahovat, a to podle toho, jak velkou část akcií vlastní. Proto se akcie stávají nejvíce žádané a vyhledávané. Mezi vyhledávané cenné papíry patří také například státní dluhopisy nebo podnikové či komunální obligace.

Druhy dluhopisů

Teď už je zřejmé, že držitel dluhopisů má určitou jistotu, do hospodaření společnosti však nemůže zasahovat, ale svoji odměnu může právně vymáhat a za dluhopis lze považovat státní obligace, pokladniční poukázky nebo státní půjčky a jak z názvu vyplývá, ve všech třech případech je dlužníkem stát. Pokud je dlužníkem podnik, pak je řeč o podnikových obligacích, depozitních, vkladových či bankovních certifikátech nebo zaměstnaneckých obligacích. Dlužníkem může být také banka a pak se dluhopisy nazývají zástavní či hypotéční listy a pokud je dlužníkem obec, pak se jedná o komunální obligace. Zde však vyvstává otázka, jaký je rozdíl mezi dluhopisem a obligací. Ze zjednodušeného pohledu je obligace chápána v širším významu.

Uvedené dluhopisy a obligace se vyznačují tím, že jsou vydávány ve větších množstvích a jsou vydávány v sériích. Pokud by tomu tak nebylo a nebyly by vydávány ve velkém množství a v sériích, a jednalo by se o závazek dlužníka vůči věřiteli, pak by se jednalo o směnku.

Obsah dluhopisů

Každý dluhopis se vyznačuje tím, že je na něm uvedena nominální hodnota, to je suma, za kterou byl dluhopis pořízen a jedná se vlastně o dlužnou částku. Každá směnka má svůj kurz, což je skutečná současná kupní hodnota.

Obchodovat s dluhopisy lze za pomoci zaknihování. Je tím myšlena evidence cenných papírů, díky které není nutné s nimi fyzicky manipulovat.

Každý dluhopis musí obsahovat označení emitenta, název a číselné označení dluhopisu, nominální hodnotu, stanovení splátek, prohlášení emitenta vůči dlužníkovi o dluhu, závazek emitenta splatit dluh v daném termínu, stanovení termínů a dalších informací ohledně splátek, datum vydání, informaci o tom, zdali jsou na jméno a v takovém případě jméno prvního majitele, podpis emitenta a povolení k vydání dluhopisu. V některých případech je nutné uvést i další náležitosti.

Obligace jako dluhopisy

Neznalý člověk by se mohl podivovat nad tím, proč by firma, stát nebo obec nabízela lidem obligaci, když nenabízí další možnost podílení se na vedení či řízení společnosti. Znalý člověk však ví, že hlavním přínosem vydané obligace jsou pro společnost, obec nebo stát peníze, které v době, kdy obligaci emituje, nutně potřebuje a bez nich se neobejde. Na oplátku za „zapůjčení“ těchto peněz nabízí akcionářům splacení nominální hodnoty obligace ve stanovené době a k tomu navíc přidá pravidelné úroky a další předem smluvené odměny. Ke vrácení původní částky i dalším odměnám se vydáním obligace instituce zavazuje.

Kde obligace „vzít“?

Zní to sice velice dobře, ale jak se k takové obligaci vlastně dostat, respektive, kde ji koupit? Vše probíhá tak, že emitent obligaci nabízí zájemcům sám nebo k tomu využívá zprostředkovatele, kterými jsou nejčastěji banky. Banky tuto činnost nedělají zdarma, je jim za to poskytována určitá provize. Stejně tak je možné vydávat emise vlastním jménem nebo jménem banky. Hlavní smysl obligací tedy spočívá v tom, že stát nebo firma potřebuje například 2 miliony korun. Vydá tedy 200 obligací po 10 000 Kč a má potřebnou částku, kterou postupně splatí. Obligaci tak lze získat přímo u emitenta nebo za pomoci zprostředkovatele.

Kdo ručí za závazky?

V případě splácení dluhopisů je třeba vymezit ručitele a tím v tomto případě je ručitel emitenta. V některých případech, zejména v těch, které stanovuje zákon může ručit také stát. Pokud jsou přítomny státní záruky, takzvané garance dluhopisu, pak se jedná o značně bezpečný druh cenného papíru.

Dluhopisy mohou vydávat pouze subjekty s podnikatelským oprávněním a k tomu splňovat další náležitosti, včetně uvedení účelu, ke kterému jsou emise vydávány.

Ke každé obligaci náleží vždy konstrukce splátek, která přesně stanovuje výši splátek, úroků a dalších prémií. Od toho se odvíjejí různé typy obligací.

Typy obligací:

Pevně stanovená úroková sazba

Tento typ obligace se považuje za nejběžnější, a to i přes to, že nedokáže zohlednit inflaci. To znamená, že tento typ obligace není schopen reagovat na inflační změny, což je pro investora značně nevýhodně, naopak však pro emitenta může znamenat inflace určitou výhodu. V předchozích lekcích jsme se dozvěděli, že to stejné platí v jakémkoliv jiném případu dlužník-věřitel, kdy inflace vždy působí příznivě na dlužníka.

Aktuální dění trhu tento typ obligace reflektuje zejména změnou původních podmínek obligace, přičemž je nejčastějším způsobem výměna staré obligace za novou.

Pohyblivá úroková sazba

Jak již název napovídá, úroková míra není pevně stanovena. Tento typ obligace byl vytvořena zejména proto, aby byly řešeny nedostatky předchozího typu obligací. Obligace přesně nestanovuje, od jaké úrokové míry se bude odměna odvíjet, je pouze stanoven způsob, jak se bude úroková míra vypočítávat a od čeho se bude odvíjet. Využívá se zde mezibankovního úroku, takzvané diskontní sazby. Je to sazba, lépe řečeno úroková míra, za kterou centrální banka poskytuje úvěry ostatním bankám. Investor při této investici do obligace musí tedy situaci spíše odhadovat.

Smíšená (hybridní)

Spojením dvou předchozích obligací vznikne obligace smíšená a hlavním příčinou jejího vzniku byl fakt, že emitenti se snaží propojit určitou stanovenou hodnotu s případnou kompenzací v případě inflací, které můžou dosáhnout právě díky pohyblivosti úrokové sazby.

Naturální

V tomto případě je možné během držby obligace čerpat určité výhody přímo u emitenta, například u něj levněji nakupovat, využívat určité výhody a tak podobně.

Konvertibilní

Všechny obligace, které lze označit jako konvertibilní se vyznačují možností výměny za jinou obligaci nebo například za určitou akcii. Podmínky změny jsou předem dány a předem je stanoven také poměr směny. Díky tomu se tyto obligace obvykle vyznačují nižší úrokovou sazbou, kratší dobou splatnosti či dalšími nevýhodami.

Opční

Opční obligace je doplněna o opční poukázku, která jejího majitele opravňuje k nákupu budoucího charakteru cenných papírů za určitou, předem stanovenou hodnotu.

Nyní už víme, že v případě obligací je třeba dávat dobrý pozor na to, co držíme. V některých případech totiž může naše očekávání zcela překazit inflace, v jiných zase snížení tržní hodnoty v důsledku možné směny, nebo se může jednat o jejich různé kombinace.

Z pohledu stanovení termínů a pořadí splátek se řeší tématika rovnoměrnosti splácení.

Anuita

Když se řekne rovnoměrné splácení, pak máme na mysli anuitu. Je stanovena určitá, vždy stejná částka, která je držiteli obligace vyplácena vždy ve stejné době, a to zcela pravidelně. Můžeme si zde představit nájem, leasing a jakékoliv další pravidelné splácení tytéž částky.

Perpetuita

Jako neomezená anuita se označuje perpetuita, která pravděpodobně vznikla ze slova perpetum, což znamená nekončící, stále se opakující. V podnikatelském sektoru se s ní nesetkáme, ale můžete se s ní setkat například ve státní sféře. Úzce souvisí s konsolidací státního dluhu.

Výnosy z obligace

Každého investora bude zajímat, jaký výnos může ze zakoupení a následného prodání obligace mít. Výnosy se obvykle konají ve formě úroků, splátek, různých odměn nebo tržeb z prodeje, může tím být však jakákoliv jiná částka, která z nákupu a držení obligace plyne. Nejde však jenom o to, vědět, jaké příjmy bude akcionář z obligace mít, ale zejména vědět, v jakém časovém úseku je bude mít. Vzpomeňte si na to, jak chtěl investor koupit dům, vybíral ze třech domů, z nichž všechny byly stejné hodnoty, ale lišily se v tom, že jeden nájemník platí předem, druhý pozdě a třetí v domě zatím vůbec není, právě na základě toho padlo rozhodnutí, že investor koupil dům, u které věděl, že bude mít peníze z nájmu nejdříve a bude s nimi moci dále pracovat. I zde tedy hraje značnou roli časové rozložení budoucích výnosů.

Čistý výnos

Nejdříve je třeba si objasnit pojem čistý výnos, jedná se o prosté odečtení investic do obligace od výnosů do obligace a tím je čistý výnos vypočten. Tento výpočet, ačkoliv je jednoduchý, nedokáže postihnout časové rozložení splátek, a tudíž ho lze považovat za nedostačující. Nedokáže zohlednit úroky, které vznikají v určitém mezidobí.

Běžné výnosové procento

Velice dobrou metodou pro výpočet je výpočet běžného výnosového procenta. Dochází k porovnání úroku s cenou, která je do obligace vložena.

K výpočtu se využívá následující rovnice:

Příklad: Jaké je běžné výnosové procento, když se úrok za jedno období rovná 200 korunám a cena obligace je 5000 Kč?

Kurs obligace

Je nutno počítat s tím, že existují dva druhy kurzů, a to emisní a pak ten, který se odehrává na sekundárním trhu, tedy v prostředí mezi samotnými akcionáři a investory. Instituce nabízí obligaci v určité ceně, ta může být shodná s její nominální hodnotou. Tato situace se odehrává pouze přímo u emise, tedy vydávání cenného papíru. Může se také stát, že je cena vyšší než nominální hodnota nebo naopak také nižší než nominální hodnota. A právě odlišnost skutečné ceny a její nominální hodnoty se označuje jako emisní kurz. Je to kurs, změna, která nastala od emise obligace.

Emisní kurz může být stanoven jako určitá finanční hodnota, za kterou se prodává nebo může být stanovena v procentech nominální hodnoty.

Emisní kurz platí pouze na trhu mezi emitentem a investorem, tedy tím, kdo obligace kupuje. Pokud investor již obligaci vlastní, pak se další pohyby odehrávají na trhu sekundárním, kde je nutno počítat s kurzem na sekundárním trhu.

Investor může zakoupenou obligaci prodat ihned, chvíli vyčkat nebo si ji ponechat až do takzvané její „dospělosti“. Na sekundárním trhu se může prodat a koupit jenom jednou nebo klidně i stokrát i vícekrát. Její cena se již odvíjí od poptávky a nabídky na daném trhu. V tomto případě se tedy nominální hodnota obligace stává zcela bezpředmětnou.

Stejně jako v ekonomice, i zde platí, že v případě malé poptávky může být obligace prodána za zlomek původní ceny, naopak při vysoké poptávce může investor na obligaci značně vydělat. Výpočet kurzu obligace je v tomto případě zcela zřejmý:

Postačí tedy vydělit cenu na trhu sekundárním, to znamená, cenu, kde se s obligací obchoduje a cenu na trhu primárním, to cena, za kterou byla obligace prodána při emitaci. Výsledek je nutné vynásobit stem, abychom získali procentní vyjádření.

Akcie

Držitelem akcie je akcionář a ten má směrem k dlužníkovi určitá práva a povinnosti. V prvé řadě je třeba si připomenout, že akcie mohou být vydané na jméno, na majitele nebo na řad. Akcie na majitele lze volně převádět, zatímco akcie na jméno je třeba převést rubopisem. Akcie byly vytvořeny proto, aby bylo možné finančně pokrýt velké plány a jejich realizaci. Díky akciím existuje mnoho věřitelů, jenž se tímto způsobem podílí na chodu společnosti a jeho dalších projektů, které dokázali akcionáři díky svému finančnímu vkladu „podpořit“ a ještě na tom v některých případech vydělat.

Obsah akcie

Akcie vydává emitent a na akcii musí uvést název a sídlo vydávající společnosti, nominální hodnotu a pořadové číslo, druh akcie, včetně vymezení konkrétních práv a povinností akcionáře, datum vydání a výši základního kapitálu a podpisy členů představenstva.

Zatímní list

Tímto pojmem lze označit všechny upsané a nesplacené akcie. Lépe řečeno se jedná o zápis, který byl uskutečněn ještě před zápisem společnosti do podnikového rejstříku nebo před úplným splacením akcie. Prioritní akcie jsou takové, které jsou obvykle vydány bez hlasovacího práva.

Druhy akcií

Akcionáři se mohou setkat se zaměstnaneckými akciemi, které jsou obvykle zaměstnancům nabízeny za zvýhodněnou cenu, jsou vystaveny na jméno a jejich převod lez uskutečnit pouze mezi současnými a bývalými zaměstnanci společnosti. Úrokové akcie se vydávají až do hodnoty 10 % základního kapitálu a akcionář má nárok obdržet tyto úroky, které jsou předem stanovené, a to i v případě, že je podnik v daném roce ztrátový.

Akcie úzce souvisí s tím, že akcionář se aktivně zapojuje do budování firmy či chodu akciové společnosti. Pokud se však chce stát akcionářem nestačí pouze mít potřebný vklad, ale je nutné zejména znát legislativní ustanovení, příslušné zákony, stanovy společnosti a další potřebné informace. Snad největší pozornost by měla být věnována problematice zvyšování a snižování základního kapitálu a zejména tématice rušení společnosti. Problematika likvidace společnosti je pro akcionáře natolik významných tématem, že je třeba, aby se o ni každý akcionář zabýval více než například o celkovou hodnotu a tradici společnosti.

Zatímco nominální hodnota znamenala u obligací určitý základ, je nutno připustit existenci akcií bez nominální hodnoty. Další rozlišení zohledňuje akcie nepravé a pravé bez nominální hodnoty. Pravé akcie bez nominální hodnoty se označují jako na „kus“ a není zde uvedena žádná výše pojednávající o vkladu. Dokonce i základní kapitál je pohyblivý. Více známy jsou akcie, které se označují jako nepravé a obsahují počet procent na podílení se na základním kapitálu.

Účel akcií

Stejně jako v případě obligací je cílem akcie sehnat nutné finanční prostředky k uskutečnění určitého záměru. V mnohých případech tuto formu získání peněžních zdrojů využívají firmy a společnosti a pak se hovoří o akciových formách podnikání.

Akcionáře lze najít veřejným vyhlášením nebo postačí, když se domluví určitý počet osob a ti se na financování projektu podílí. Přitom nutno dodat, že základní kapitál nemusí být složen hned a je dán zákonem. Akcionáři se mohou podílet za pomoci peněžitých vkladů nebo nepeněžitých vkladů, mezi které patří budovy, licence, know-how, zařízení a mnoho dalšího.

Získávání akcionářů

Akcionáře je možné hledat osobně a přímou cestou nebo za pomoci takzvaného veřejného upisování akcií. Zakladatel složí část základního kapitálu a za to získá odpovídající část akcií. Zbylou část veřejně oznámí, obvykle za pomoci tisku nebo médií a čeká, až se akcionáři dostaví, pak podepíší listinu upisovatelů. Podmínky jsou předem stanoveny v zakladatelském plánu nebo smlouvě, což odpovídá notářskému ověření. Při velkém zájmu může cenu akcií navýšit nad jejich nominální hodnotu, a naopak při malém zájmu ji sníží pod tuto hodnotu.

Obvyklé označení pro nominální hodnotu je par value a pokud je akcie nabízena nad svoji nominální hodnotou, nazývá se nad pari.

Ze zmíněného hlediska je nutné rozlišit základní kapitál, který odpovídá sumě nominálních hodnot akcií a společenský kapitál, jinak řečeno kapitál společnosti, který může být vyšší nebo nižší oproti základnímu kapitálu.

Pokud dojde ke změně nominálních hodnot vydaných akcií, například k jejím zvýšením, pak je možné změnu označit za pomoci okolkování akcií nebo přímou výměnu staré akcie za novou, kde je vyšší nominální hodnota uvedena.

Jak akcii získat

Akcie se běžně umisťuje na kapitálovém trhu a zároveň je možné umístění přímo na burze nebo mimo ni.

Výhody a nevýhody umístění na burze

Větší přehled, plynulejší chod prodeje, nutnost splnit náročné podmínky instituce, dokonalý přehled účastníků burzy o vývoji a stavu. Akcie se označují jako kótované, ale mohou být také nekótované a registrované. Nevýhodnou jsou vcelku vysoké náklady na umístění na burze. Tento způsob je vhodný pro větší společnosti, které nabízejí akcie.

Výhody a nevýhody umístění mimo burzu

Je potřeba vyhledat pomoc institucí, prostřednictvím kterých je akcie nabízena. Může se jednat o banky nebo například dealery. V jednoduchosti řečeno, musí existovat nějaký prostředník, který prodej zprostředkuje a zrealizuje. Prodej mimo burzu se vyznačuje nižšími náklady například na reklamu a umístění a není třeba plnit náročné podmínky burzy.

Veřejný prodej akcií

Veřejná nabídka prodeje akcií se odehrává ve třech různých variantách:

Aukce

Při tomto prodeji je předem určené místo, využívají se obvyklé formy aukce, kdy je dána určitá cena a akcionáři cenu zvedají. Obvykle nejde o vydražování jedné aukce, ale určitého množství, zvaného jako lot. Může dojít i k holandské aukci, kdy je cena stanovena jako nejvyšší a poté je snižována.

Veřejná nabídka, kdy je cena fixní

Veřejnosti je obvykle nabízen určitý počet akcií za určitou, předem stanovenou cenu. Podle množství ceny může dojít k příliš nízkému zájmu nebo naopak může být zájem značný, až nadměrný. Snahou emitentů je být úspěšný, tedy akcie udat. Je zde však riziko špatně nastavené ceny, která může přilákat moc potencionálních kupujících nebo naopak kupující odradit.

Tender

Právě špatně nastavenou cenu tender eliminuje. V případě tenderu je řeč o veřejné soutěži, kdy je stanovena cena nejnižší a zájemci nabízejí ceny vyšší.

Neveřejný prodej akcií

V tomto případě je vytipován kupující, respektive možný zájemce o koupi akcie a s ním je dohodnuta cena a množství, které zájemci odkoupí. Může dojít také k tomu, že je neveřejná nabídka kombinovaná s veřejnou. Hlavní nevýhoda je, že neexistuje vztah poptávka-nabídka.

Srovnání obligace a akcie

V případě podnikové obligace vzniká podniku dluh, tudíž je emitent dlužník a věřitelem je držitel obligace. Naopak při držení akcií se nejedná o vznik dluhu, ale o vznik vlastnictví. Dalším rozdílem je splatnost, která je v případě obligací stanovená přesným datem a v případě akcií není limitována obdobím. V případě hlasovacího práva existují také velké rozdíly, držitel obligace hlasovací právo z pravidla nemá, zatímco držitel akcie ve většině případů ano. Vyplácení odměn, takzvaných dividend, probíhá také různě. Držitel obligace má předem jasně stanovené výše pravidelných dividend a držitel akcie může očekávat odměny dle hospodaření a ziskovosti podniku.